1. Voynichův rukopis

To, co bylo nazváno „nejzáhadnějším rukopisem na světě“, se nachází v trezorech Beinecke Rare Book and Manuscript Library. Jeho název – Voynichův rukopis.

Nejlepší luštitelé, matematici a lingvisté nebyli schopni rozluštit šifru obsaženou na 240 pergamenových stránkách. Slavnou šifru (která vypadá jako něco mezi řeckou, římskou, gotickou a hlaholskou abecedou) doplňují nádherné ilustrace rostlin, květin a koupajících se nahých žen.

Původ Voynichova rukopisu je stejně záhadný jako jeho šifra. Rukopis zakoupil v roce 1912 od Collegio Romano (Papežská gregoriánská univerzita v Římě) sběratel knih a polský revolucionář Wilfrid Voynich; když zemřel, předal jej své ženě, která jej odkázala svému příteli, který jej v roce 1961 prodal knihkupci Hansi Krausovi. V roce 1969, po letech hledání kupce, ji daroval Yaleově univerzitě.

Je mu připisována různá autorství; ačkoli byl dlouho považován za dílo františkánského mnicha a polyhistora Rogera Bacona ze 13. století, moderní badatelé za autory rukopisu označují mimo jiné Johna Dee, astrologa a matematika na dvoře královny Alžběty I., Edwarda Kelleyho, Deeova přítele alchymistu, a dokonce i samotného Voynicha. Ale i kdyby šlo o podvrh připravený Deeem nebo Kelleym, nenašla se žádná stopa, která by pomohla potvrdit, zda kniha obsahuje změť písmen, nebo ztracený text.

Ale léta neúspěchů neodrazují budoucí luštitele šifer a lidi, kteří jsou prostě jen zvědaví, zda kód uvidí.

„Dostáváme spoustu otázek ohledně ,“ řekla Moira Fitzgeraldová, zástupkyně vedoucího oddělení přístupových služeb v Beinecke. „Poznáme, když byl odvysílán televizní speciál, protože počet dotazů stoupne.“

Fitzgeraldová však říká, že studenti Yale o nahlédnutí do knihy žádají jen zřídka.

„Většina zájmu přichází od lidí mimo Yale,“ řekla. „Hodně z Německa. Nevím proč.“

Přístup k Voynichovi je nyní bohužel omezen, i když ve zvláštních případech pracovníci knihovny rukopis ukáží, ale nedovolí ho vzít do čítárny.

Důvodem, jak vysvětlují pracovníci knihovny, pro tento omezený přístup je prostě ochrana křehkého rukopisu.

Pro ilustraci svého případu vyprávějí příběh starší ženy, která o sobě tvrdila, že je médium, a požádala o nahlédnutí do originálního textu a následně se snažila položit ruce na stránky, aby vycítila „vibrace“, které tato pozoruhodná kniha vydává.

Ale nebojte se, pokud chcete do Voynichova rukopisu rychle nahlédnout nebo si vyzkoušet rozluštění kódu, Beinecke celý rukopis zdigitalizoval na adrese http://beinecke.library.yale.edu/digitallibrary/voynich.html.

2. Řecko-římsko-egyptské magické amulety

Vydejte se do třetího patra Sterling Memorial Library a možná narazíte na sled malých místností, v nichž se nachází babylonská sbírka Yale, největší sbírka mezopotámských předmětů ve Spojených státech.

V zaprášené zásuvce v zadní části kanceláře přeplněné klínovými tabulkami a mapami Mezopotámie lze však najít 74 řecko-římsko-egyptských magických amuletů, které Yaleově univerzitě v roce 2005 odkázal Dr. James H. Schwartz, neurobiolog z Kolumbijské univerzity, který se rovněž zajímal o numinologii. Amulety jsou malé kamínky nebo kousky kovu s textem napsaným řeckými písmeny, ačkoli tato písmena jen zřídkakdy říkají něco v klasické řečtině.

Nějakou představu o tom, co amulety znamenají a jaký mohou mít význam, jsem našel na stránkách Johna C. Darnella, vedoucího katedry egyptologie na Yaleově univerzitě, v jeho kanceláři ve třetím patře Síně postgraduálních studií.

„Především jsou to slova s magickou mocí; mohou to být jména bohů a mohou to být i věci, které nám připadají jako nesmysly,“ vysvětluje Darnell. „Tyto druhy drahokamů a magických zaklínadel na papyrech jsou původem slov jako ‚Abrakadabra‘.“

Rytiny na amuletech představují řecké, hebrejské a egyptské bohy a polobohy. Na některých kamenech výrazně vystupuje Hekaté, řecká bohyně čarodějnictví, zatímco na jiných je zobrazen Jahve, hebrejský bůh.

„Opravdu zajímavé na nich je, že lidé v řecko-římském světě přebírají tato jména z celého východního Středomoří a používají je na těchto magických drahokamech,“ říká Darnell. „Víme tak nějak, jak se používaly, protože existují magické papyry v řečtině a v démotštině a některé z těchto textů se konkrétně zmiňují o tom, co jste s těmito amulety dělali.“

Darnell pokračuje v čtení překladu magického papyru, který má po ruce:

„Vezmi lodestone a nech na něj vytesat Hekaté se třemi tvářemi a po vytesání ho očisti natronem a vodou a namoč do krve toho, kdo zemřel násilnou smrtí, pak mu obětuj jídlo a při rituálu řekni zaklínadlo.“

Na kamenech je zobrazen také Abrasax, východostředomořský bůh magie, který podle Darnella pochází od starých Egypťanů. Ukazuje obrázek hrobky Ramesse II. a vysvětluje, že motiv dvojitého hada Abrasaxe a motiv vyobrazený na hrobce jsou jedno a totéž.

„Tyto věci mají velmi, velmi starý egyptský rodokmen,“ říká. „V podstatě vytvářejí pro uctívače jakéhosi magického boha, který ve skutečnosti v konkrétních náboženstvích neexistuje. Je to pokus vytvořit panteistického boha, který se skládá ze všech velkých bohů, které si dokážete představit.“

Ale dělají tyto kameny něco?“

Darnell se usmívá a vysvětluje, že egyptská medicína byla založena nejen na magii, ale také na lékařské praxi. Kameny a medicína tedy šly ruku v ruce – kameny poskytovaly psychickou jistotu a medicína fyzickou léčbu.

Člověk by ale přesto měl být při dotyku kamenů opatrný – studentka Darnellova semináře z roku 2007 „Egypt a severovýchodní Afrika: A multidisciplinary approach“ uvedl, že studentům bylo řečeno, aby si při manipulaci s drahokamy „dávali pozor, na co myslí“.

3. Urychlovač částic

Pátrání po třetí věci z tohoto seznamu mě přivádí k mohyle za parkovištěm na úpatí kopce Science Hill. Cvrčci cvrlikají, když se blížím k velkým ocelovým dveřím vytesaným do boku mohyly. Zpočátku to vypadá jako garáž nebo nějaký sklad, ale najednou se dveře otevřou a Andreas Heinz, německý částicový fyzik a docent fyziky, mi pokyne, abych vstoupil.

V mohyle se nachází Wrightova nadace, rozsáhlé podzemní zařízení jaderné fyziky, v němž je umístěn největší univerzitní urychlovač částic v USA. – „nejvýkonnější samostatný tandemový Van de Graaffův urychlovač na světě, který je schopen koncového napětí až 20 megavoltů,“ píše se na webových stránkách nadace.

Stěny jsou vymalovány modrou a bílou prachovou barvou a naše nohy klapou o plast.

Dveřmi označenými symbolem radiace vcházíme do místnosti, kde se urychlovač nachází.

„Je tam malé množství radiace,“ ujišťuje mě Heinz. „Ale upřímně řečeno, když děláme naše experimenty, většinou je úroveň radiace nižší než na parkovišti.“

Urychlovač se skládá z ionizátoru, který produkuje záporně nabité ionty, jež jsou urychleny nábojem o napětí cca 100 000 voltů a poté vstříknuty do tandemu (neboli trubice se sevřenými konci o velikosti školního autobusu), kde je kladný náboj o napětí cca 18 milionů voltů, který částice dále urychluje. Tandem je také naplněn SF6 (hexofluoridem síry), izolátorem, který udržuje experimenty při běžné teplotě.

„To nestačí, takže tady uprostřed máme kousek uhlíkové fólie,“ vysvětluje Heinz. Většina částic se dostane přes tenkou vrstvu o
fólie, ale záporný náboj je z iontu odebrán a je vystaven druhému urychlení od kladného náboje v komoře.

Říká Heinz: „

V pozadí se ozývá zlověstné cvakání. Ptám se, jestli je to Geigerův čítač, ale Heinz mi říká, že je to vakuová pumpa.“

Procházíme další radiační značkou a Heinz ukazuje na místo, kde jsou částice vystřelovány z konce urychlovače. Zahnou za zmagnetizovaný roh do místnosti, kde šest přístrojů testuje různé vlastnosti, které částice vykazují.

Ukazuje mi kuličku YRAST, přístroj, který měří úroveň gama záření vydávaného částicemi při jejich dopadu na dvě tenké vrstvy uhlíkové fólie v srdci dalšího mechanismu – New Yale Plunger Device (NYPD).

Ale jaký přínos mohou takové experimenty lidstvu přinést?“

Heinz vysvětluje, že většina urychlovačů na světě není na univerzitách, ale v nemocnicích. “ produkují radioaktivní izotopy, které se vstřikují do krevního oběhu, aby se diagnostikovaly nebo léčily nemoci.“

Pokud máte zájem si urychlovač prohlédnout, Heinz pořádá exkurze a na urychlovači částic mohou pracovat jak absolventi, tak studenti se zájmem o fyziku.

4. „Saybrook Suicide Suite“

V Saybrook’s Wrexham Tower, Entryway B, na levé straně čtvrtého patra, je něco, co vypadá jako vchod do apartmá. Když se však podíváš pozorněji, všimneš si, že zámek byl odstraněn. Podle pověsti z Yaleu v tomto pokoji zemřeli nebo si vzali život tři po sobě jdoucí studenti, než se ho univerzita rozhodla pro studenty zapečetit kvůli opakovaným tvrzením o strašení.

Pokud se člověk dostane za zamčené dveře, není toho moc k vidění – místnost o velikosti malého singlu s tlustou vrstvou prachu pokrývající podlahu. Uprostřed podlahy sedí sama od sebe stará židle.

O „apartmá pro sebevrahy“ se oficiálně nic neví. Bývalá mistrová Saybrook College a děkanka Yale College Mary Millerová, současný mistr Paul Hudak a děkan Saybrooku Paul McKinley v e-mailech uvedli, že o žádném strašení nikdy neslyšeli.

„Slyšel jsem, že v té oblasti mohl být jeden nebo dva pokoje, které byly opuštěny během rekonstrukce v roce 2001,“ řekl Hudak. „Ale to strašení a úmrtí studentů je podle mě jen něčí fantazie.“

5. Co se děje? Živé bludiště za Fakultou managementu

Není to živé bludiště, je to „uzlíková zahrada“. Ale toto klidné místo si zmínku rozhodně zaslouží – je to skvělé místo, kde si můžete mezi vyučováním sednout a vychutnat si kuře Tikka z vozíků s jídlem před School of Management.

Zahrada se nachází mezi novými budovami SOM a neoklasicistním Skinnerovým domem z roku 1832 (nyní The International Center for Finance) na Hillhouse Avenue a je připomínkou dřívějších nájemníků sídla.

„V rámci původního daru budovy Yaleu Trowbridgeovi stanovili, že zahrada bude udržována na věčné časy,“ vysvětlila Patricia Pierceová z Yale Development Office.

Rodina Trowbridgeových ji získala na počátku 20. století a v roce 1978 ji odkázala Yaleu s konkrétním pokynem, aby se v zahradě nestavělo přes živý plot z truhlíků. Je jen dobře, že to udělali – za slunečného dne lze nerušeně ležet na trávě mezi truhlíky a pozorovat mraky plující po obloze.

6. Knihovna srovnávací literatury

Tato „tajná knihovna“, která se nachází v osmém patře Old Campus’s Charles W. Bingham Hall, je přístupná pouze absolventům a vyučujícím srovnávací literatury. Bez ohledu na zákaz vstupu pro studenty nižších ročníků se mnoha studentům podaří proniknout dovnitř a prohlédnout si dlouhé dřevěné stoly, impozantní regály s knihami a vyřezávaný krb, který se uvnitř nachází.

Knihovna, kterou v roce 1949 založil předseda katedry srovnávací literatury na Yaleově univerzitě, nyní obsahuje knihy odkázané katedře germanistiky rodinami Palmerových a Schreiberových a knihy manželské dvojice vědců Anne Amory Parryové a Adama Parryho – kteří zahynuli při nehodě na motocyklu v roce 1971 – spolu s doktorskými a diplomovými pracemi všech absolventů oboru srovnávací literatura a literatury od roku 1949.

Pozoruhodné je, že se zde nachází knihovna slavného a později zavrhovaného dekonstruktivisty Paula de Mana. Mnoho knih s de Manovými poznámkami a nápisy však bylo v knihovně, kde nejsou žádná bezpečnostní opatření, v průběhu let zcizeno.

„Kéž bychom měli nějaký způsob ochrany před účinky slunečního záření. Ta velká okna jsou krásná a poskytují pěkný výhled na New Haven, ale knihy se během let opečou,“ řekl Haun Saussy, profesor srovnávací literatury Bird White Housum.

Saussy vzpomíná: „Ti z nás, kteří tu byli nějakou dobu, si pamatují semináře, které tu vedli Jacques Derrida, Paul de Man a mnoho a mnoho návštěvníků. Ti z nás, kteří tam dělali ústní zkoušky nebo přednášeli o práci, stále cítí trému. V té místnosti začalo mnoho přátelství, docela dost manželství a párů a spousta intenzivních rozhovorů.“

Knihovna se někdy využívá k funkcím a vysokoškoláci byli příležitostně profesory vzati dovnitř. Většina vysokoškoláků, kteří ji viděli, se však dovnitř vloupala nebo si vypůjčila klíče od spřátelených absolventů – David Rudnick ’09 v místnosti čtyři dny jedl a spal, aby dokončil svou maturitní esej, a předstíral, že je absolvent.

Místnost byla v akademickém roce 2007/08 také domovem YSEC, Yale Society for the Exploration of Campus Secrets, jejíž členové se tam každý večer vloupávali a pořádali tam své schůzky, a jeden seniorský spolek napíchl nic netušícího prváka, který náhodou zabloudil do osmého patra, když tam pořádali svůj iniciační rituál.

Když jsem Mary Jane Stevensové, referentce katedry literatury, navrhl, že v Bingham Tower je „tajná knihovna“, zasmála se.

„Ve skutečnosti to není tajné místo,“ řekla. „Je to jen nepřístupné pro studenty.“

7. Peabodyho sbírka tasemnic

Vedou mě dveřmi s nápisem „Pouze pro zaměstnance“, dlouhou bílou chodbou k dalším dveřím a pak další chodbou. Následuji muzejního asistenta Daniela Drewa do laboratoře zoologie bezobratlých v Peabodyho muzeu. Jsme tu, abychom si prohlédli sbírku tasemnic, což je požadavek, který podle hlídače na recepci „nedostanete každý den.“

V Peabodyho muzeu se nachází sbírka několika tisíc vzorků tasemnic, které koncem 19. století nasbíral první profesor zoologie na Yaleově univerzitě Addison E. Verrill. Verrill skutečně pojmenoval několik parazitů, ačkoli jeho specializací byly ryby.

Přicházíme do jasně bílé místnosti. Na stole uprostřed leží sklenice s hmotou šedohnědého materiálu suspendovaného v etylalkoholu.

Drew mě upozorňuje na dvě sklenice, které obsahují hovězí tasemnice získané od studentů Yaleovy univerzity 18. března 1896. Červi mohou dorůstat délky až 16 stop.

Poté mi ukazuje asi půlmetrový model hákového mechanismu tasemnice, který zajišťuje, že tasemnici musíte zabít lékem, než ji můžete vyloučit. Pak se přesouváme k samotné sbírce – manévruje řadami a řadami pohyblivých polic vyskládaných vzorky bezobratlých živočichů, dokud se nedostane k tasemnicím.

V tomto okamžiku vstupuje do místnosti Eric Lazo-Wasem, starší správce sbírek oddělení zoologie bezobratlých v Peabodyho muzeu, a poté, co se představí, ukazuje na svůj oblíbený exemplář – parazitického červa, který byl vyjmut ze zvratků cizince na nádraží v New Havenu a poslán Verrillovi v roce 1879.

Když se ptám, proč by někoho vůbec
napadlo poslat ten vzorek Verrillovi, Lazo-Wasem odpovídá:

„Pomyslete na New Haven v roce 1879 – byl by známý svou vědou a navíc to byl státní parazitolog, takže by bylo přirozené, kdyby to sem přivezli.“

Ale vzorky nepocházejí jen z New Havenu – Yale vlastní první preparáty, které Theodor Bilharz přivezl z Afriky a na kterých byl smrtelně nebezpečný parazit, dnes známý jako bilharzie.

Kromě různých druhů parazitů obsahuje Verrillova sbírka také některé kuriozity, například střevo prasete (prasklé z přemnožení červů), kousky vepřového masa s cystami (způsobenými mezistupněm tasemnice) a malý řez lidským ramenem napadeným více než 100 000 miniaturními červy.

Lazlo-Wasem říká, že na takovou infekci by člověk mohl bolestivě zemřít, ale díky antibiotikům a lepšímu screeningu potravin je dnes neobvyklé, aby člověk tasemnici vůbec dostal.

8. Pozůstatky z Dury Evropské

V roce 1920, během arabského povstání, narazil britský voják kopající zákop na území dnešní Sýrie na soubor nástěnných maleb, které byly úžasně zachovalé. Bylo to poprvé od pádu pevnosti Dura Europos do rukou Sásánovců v roce 256 nebo 257 n. l., kdy někdo spatřil pozůstatky kdysi mocné římské pevnosti.

Vzhledem k nepokojům v regionu mohly být rozsáhlé archeologické vykopávky zahájeny až v roce 1928. Týmy sponzorované Yaleovou univerzitou a Académie des Inscriptions et Belles-Lettres začaly místo plenit a své nálezy odesílat do Damašku, Spojených států a Francie. Vykopávky skončily v roce 1937 a do té doby se 12 000 kusů oděvů, zbraní, nástěnných maleb a dalších pozůstatků dostalo zpět do Yale University Art Gallery.

Dura byla neuvěřitelně multikulturním městem a nálezy to jistě odrážejí:

„Byla to křižovatka v regionu – procházeli tudy obchodníci, projížděly karavany,“ vysvětluje Lisa Brody ’91, zástupkyně kurátora starověkého umění YUAG. „Pro vědce je na této lokalitě úžasné, že je velmi dobře zachovalá a že archeologické pozůstatky odrážejí všechny tyto různé kultury, které se vzájemně ovlivňovaly – zejména například náboženství.“

V městě Dura se nacházel mithraistický chrám, raně křesťanská kaple a synagoga, které byly na Yale zaslány co nejkompletnější. Rekonstrukce celého mithrajského chrámu a křtitelnice křesťanské kaple byly postaveny v 80. letech 20. století a umístěny na YUAG, ale nyní je celá sbírka uložena v externím skladu v Hamdenu.

„Právě vyhodnocujeme stav předmětů z vykopávek v Dúře a zahajujeme konzervační ošetření,“ říká Brody, který lituje, že studenti nemají možnost sbírku vidět.

Podle svých slov doufá, že se jí podaří uspořádat putovní výstavu předmětů od února 2011, než budou v roce 2012 dokončeny prostory pro trvalé umístění a vystavení sbírky (včetně rekonstrukce Mithrova chrámu, nikoli však baptisteria, které bude digitálně rekonstruováno).

Do té doby si zájemci mohou předměty prohlédnout na stránkách ARTstor.com, pokud se jim nepodaří okouzlit cestu do objektu mimo areál. Svatá země U.S.A.

Někdy se musíte dostat z Yale, abyste našli zvláštní věci. Ale nemusíte chodit daleko, abyste našli jedno z nejpodivnějších míst v Connecticutu. Bylo to koncem loňského roku, kdy jsem se se skupinou přátel plížil na kopec do areálu Holy Land U.S.A., opuštěného křesťanského zábavního parku.

„Holy Land U.S.A.“, který v roce 1956 založil John Greco LAW ’25, místní právník, který tvrdil, že ho Bůh povolal, aby park vybudoval na kopci s výhledem na Waterbury, je miniaturní rekonstrukcí Betléma, doplněnou zajímavými místy ze života Ježíše Krista. V 70. letech 20. století se stal jednou z hlavních turistických atrakcí Connecticutu a každoročně ho navštívilo asi 44 000 lidí, kteří si vyslechli příběhy o Ježíšově životě, prošli se miniaturními katakombami a koupili si suvenýry v obchodě se suvenýry.

Když však Greco začínal se Svatou zemí, bylo mu 70 let a v 80. letech musel park zavřít, protože ho prostě nemohl udržovat. Když v roce 1986 zemřel, odkázal ho řeholním učitelkám Filipínkám, řádu jeptišek, které ho dodnes udržují.

Brána byla při naší návštěvě otevřená a nikdo náš vstup nezpochybňoval, kromě černé kočky, která se před námi vrhla. Smůla? Možná – katakomby se nám nepodařilo najít. Přesto je z vrcholu kopce při západu slunce nádherný výhled.

.