Buněčný povrch je místem mnoha důležitých biochemických funkcí buněk a jejich vzájemných interakcí mezi sebou i s okolím. Strukturu buněčného povrchu si lze představit jako třívrstvou, s centrální plazmatickou membránou, k níž jsou na vnější straně připojeny určité makromolekulární složky (exoskelet), a dalšími složkami na vnitřní straně (membránový cytoskelet). V posledním desetiletí byla objasněna základní molekulární struktura plazmatické membrány, kterou lze v prvním přiblížení znázornit modelem fluidní mozaiky. Vazba specifických integrálních proteinů membrány na jednotlivé periferní proteiny vně nebo uvnitř buňky je s největší pravděpodobností základem třívrstvé struktury buněčného povrchu. Studie posledních několika let zabývající se molekulární strukturou těchto třívrstvých buněčných povrchů kultivovaných normálních fibroblastů a fibroblastů transformovaných onkogenními viry začínají osvětlovat molekulární mechanismy zodpovědné za změny tvaru, adhezivity a kontaktní inhibici motility buněk spojené s neoplastickou transformací.