Mnozí ateisté si myslí, že jejich ateismus je výsledkem racionálního myšlení. Používají argumenty typu „nevěřím v Boha, věřím ve vědu“, aby vysvětlili, že základem jejich myšlení jsou spíše důkazy a logika než nadpřirozená víra a dogmata. Ale to, že věříte ve vědecký výzkum založený na důkazech – který podléhá přísným kontrolám a postupům – neznamená, že vaše mysl funguje stejným způsobem.

Když se ateistů zeptáte na to, proč se stali ateisty (čímž se živím já), často poukazují na okamžiky heuréky, kdy si uvědomili, že náboženství prostě nedává smysl.

Je možná zvláštní, že mnoho věřících lidí má ve skutečnosti na ateismus podobný názor. To se projevuje, když teologové a jiní teisté spekulují o tom, že musí být docela smutné být ateistou, když mu chybí (jak si myslí) tolik filozofických, etických, mýtických a estetických naplnění, k nimž mají přístup věřící lidé – uvízl v chladném světě pouze racionality.

Věda o ateismu

Problém, který musí řešit každý racionálně uvažující člověk, však spočívá v tom, že věda stále více ukazuje, že ateisté nejsou o nic racionálnější než teisté. Ateisté jsou totiž stejně náchylní ke „skupinovému myšlení“ a jiným neracionálním formám poznávání jako další lidé. Například věřící i nevěřící lidé mohou nakonec následovat charismatické jedince, aniž by o nich pochybovali. A naše mysl často dává přednost spravedlnosti před pravdou, jak zkoumal sociální psycholog Jonathan Haidt.

I samotná ateistická přesvědčení mají mnohem méně společného s racionálním zkoumáním, než si ateisté často myslí. Dnes například víme, že nenáboženské děti věřících rodičů zavrhují svou víru z důvodů, které mají jen málo společného s intelektuálním uvažováním. Nejnovější kognitivní výzkumy ukazují, že rozhodujícím faktorem je učení se spíše z toho, co rodiče dělají, než z toho, co říkají. Pokud tedy rodiče říkají, že jsou křesťané, ale odvykli si dělat věci, na kterých by podle nich mělo záležet – například modlit se nebo chodit do kostela -, jejich děti jednoduše neskousnou, že náboženství má smysl.

To je v jistém smyslu naprosto racionální, ale děti to nezpracovávají na kognitivní úrovni. V průběhu naší evoluční historie lidé často neměli čas na důkladné zkoumání a zvažování důkazů – potřebovali je rychle vyhodnotit. To znamená, že děti do jisté míry pouze vstřebávají zásadní informace, což v tomto případě znamená, že na náboženské víře zřejmě nezáleží tak, jak tvrdí rodiče.

Dětská rozhodnutí často nejsou založena na racionálním uvažování. Foto: Anna Nahabed/

I starší děti a dospívající, kteří o tématu náboženství skutečně uvažují, k němu možná nepřistupují tak samostatně, jak si myslí. Nově vznikající výzkumy ukazují, že ateističtí (a další) rodiče předávají své přesvědčení dětem podobným způsobem jako věřící rodiče – sdílením své kultury stejně jako svých argumentů.

Někteří rodiče zastávají názor, že by si jejich děti měly víru vybrat samy, ale to, co pak dělají, je, že jim předávají určité způsoby uvažování o náboženství, například myšlenku, že náboženství je spíše věcí volby než božské pravdy. Není překvapivé, že téměř všechny tyto děti – 95 % – se nakonec „rozhodnou“ být ateisty.

Věda versus víra

Mají však ateisté větší šanci přijmout vědu než věřící lidé?

Mnoho systémů víry lze více či méně úzce propojit s vědeckými poznatky. Některé systémy víry jsou k vědě otevřeně kritické a myslí si, že má příliš velký vliv na naše životy, zatímco jiné systémy víry mají obrovský zájem na poznávání vědeckých poznatků a reagují na ně.

Tento rozdíl se však nedá čistě mapovat na to, zda jste či nejste věřící. Například některé protestantské tradice považují racionalitu nebo vědecké myšlení za ústřední prvek svého náboženského života. Mezitím nová generace postmoderních ateistů zdůrazňuje limity lidského poznání a vědecké poznání považuje za nesmírně omezené, dokonce problematické, zejména pokud jde o existenciální a etické otázky. Tito ateisté mohou například následovat myslitele jako Charles Baudelaire v názoru, že pravé poznání lze nalézt pouze v uměleckém vyjádření.

Věda nám může poskytnout i existenciální naplnění. Foto: Vladimir Pustovit/Creative Commons

A i když se mnozí ateisté rádi považují za zastánce vědy, samotná věda a technika mohou být někdy základem náboženského myšlení či přesvědčení nebo něčeho velmi podobného. Například vzestup transhumanistického hnutí, které se soustřeďuje na přesvědčení, že lidé mohou a měli by překonat svůj současný přirozený stav a omezení pomocí technologií, je příkladem toho, jak technologické inovace podněcují vznik nových hnutí, která mají mnoho společného s religiozitou.

I pro ty ateisty, kteří jsou k transhumanismu skeptičtí, není úloha vědy jen o racionalitě – může poskytovat filozofické, etické, mýtické a estetické naplnění, které jiným poskytuje náboženská víra. Například věda o biologickém světě je mnohem víc než jen téma intelektuální zvědavosti – některým ateistům poskytuje smysl a útěchu podobně jako teistům víra v Boha. Psychologové ukazují, že víra ve vědu se zvyšuje tváří v tvář stresu a existenciální úzkosti, stejně jako se v těchto situacích u teistů zesiluje náboženská víra.

Jasné je, že představa, že být ateistou je dáno pouze racionalitou, začíná vypadat výrazně iracionálně. Dobrou zprávou pro všechny zúčastněné však je, že racionalita se přeceňuje. Lidská vynalézavost se opírá o mnohem víc než o racionální myšlení. Jak říká Haidt o „spravedlivé mysli“, jsme vlastně „stvořeni k tomu, abychom ‚dělali‘ morálku“ – i když ji neděláme racionálním způsobem, jak si myslíme. Schopnost rychle se rozhodovat, řídit se svými vášněmi a jednat na základě intuice jsou také důležité lidské vlastnosti a mají zásadní význam pro náš úspěch.

Je užitečné, že jsme vymysleli něco, co je na rozdíl od naší mysli racionální a založené na důkazech: vědu. Když potřebujeme řádné důkazy, věda nám je může velmi často poskytnout – pokud je dané téma testovatelné. Důležité je, že vědecké důkazy nemají tendenci podporovat názor, že ateismus je o racionálním myšlení a teismus o existenciálním naplnění. Pravdou je, že lidé nejsou jako věda – nikdo z nás se neobejde bez iracionálního jednání ani bez zdrojů existenciálního smyslu a útěchy. Naštěstí to však nikdo dělat nemusí.

.