Mýtus č. 4: Andělé strážní nemusí být nutně bibličtí

Je pojem andělů strážných „mýtus“, nebo je pravdivý? Na tuto otázku je těžké odpovědět. Někteří tvrdí, že „anděl“ každé ze sedmi církví ve Zjevení 2-3 je strážným andělem daného místního sboru. Andělé jsou popisováni jako „služebníci“ (leitourgos), což je slovo, které naznačuje kněžskou službu (Žd 1,7.14; srov. Ž 103,19-21). Poskytují Božímu lidu vedení a usměrňování (Gn 24,7.40; Ex 14,19; viz také Ex 23,20; Num 20,16; Sk 5,17-20; 8,26; 10,3-7.22; 16,9), ale také útěchu a povzbuzení (Mt 4,11; L 22,43; Sk 27,22-24). Andělé také střeží a chrání Boží děti, jak je zřejmé ze Žalmů 34,7; 78,23-25; 91,11; 1 Kr 19,5-7; Dan 19,5-7; 1 Mojž. 6,20-23; a 12,1.

Ve Sk 12,15 čteme o věřících, kteří si spletli samotného Petra s „jeho andělem“. Je možné, že Lukáš pouze popisuje jejich víru, aniž by ji sám podporoval. Jiní tvrdí, že má v úmyslu učit, že každý z nás má nejen svého anděla strážného, ale že ten může převzít i naše fyzické vlastnosti. Ano, zdá se to zvláštní, ale proč by jinak došli k závěru, že „osoba“ u dveří je Petrův anděl, a ne někdo nebo něco jiného?

V Mt 18,10 Ježíš varuje před zanedbáváním malých dětí a připomíná svým učedníkům, že „jejich andělé vždycky vidí tvář mého Otce, který je v nebesích“. Ve východním dvorském prostředí panoval starobylý zvyk, podle něhož ti, kdo stáli „před králem“ nebo směli „vidět jeho tvář“, byli úředníci, kteří se těšili zvláštní králově přízni a měli výsadu užívat si co nejužšího společenství. Z toho může vyplývat, že nejvýše postavení andělé jsou Bohem pověřeni a pověřeni, aby s láskyplnou péčí bděli nad jeho „maličkými“. Ježíš tedy říká: „Nepohrdejte mými ‚maličkými‘, neboť jsou tak vysoce ceněni, že Bůh ustanovil své nejvýznačnější anděly, aby nad nimi bděli“. Jejich stálá přítomnost před ním je možná proto, aby mohli rychle reagovat na všechny úkoly, které jim Bůh při jejich službě pro nás zadá.

Mýtus č. 5: Jeden nebo oba verše Izajáše 14,12-15 a Ezechiela 28,12-19 popisují Satanův původní pád.

Jak upozorňuje Sydney Page, každá z těchto pasáží „je součástí pohřebního žalozpěvu oplakávajícího smrt pohanského krále. V obou je král vylíčen jako ten, který přišel do záhuby, protože se povýšil nad míru přiměřenou poměrům. Ačkoli forma obou textů odpovídá pohřebnímu žalozpěvu, smutek nad odchodem panovníka není opravdový. Z obou pasáží prakticky odkapává sarkasmus. Ve skutečnosti je tyranova smrt vítána. „2 Otázka zní: „Odkazují tyto nářky na satana a jeho prvotní vzpouru?“

Izajáš 14,12-15 se objevuje v pasáži, která je výslovně označena jako výsměch soudu babylonskému králi (v. 3-4). Výsměch může být namířen proti jednomu konkrétnímu králi (nejspíše Sennacheribovi) nebo možná „proti celé babylonské monarchii zosobněné jako jediná osoba“.3 Je však zřejmé, že posměšný nářek zobrazuje (ba přímo oslavuje) zánik pozemské moci, která se staví proti Božímu lidu a zároveň jej utlačuje.

Jazyk použitý ve v. 12-14 je jistě slučitelný s tím, co víme o Satanově povaze, ale dost možná jde o použití básnického jazyka k popisu pozemského krále. Mnoho zde použitých výrazů („jitřenka“, „úsvit“ a „posvátná hora“) se vyskytuje v textech zabývajících se starověkou pohanskou mytologií. Page uvádí, že „tato mytologie měla pravděpodobně kořeny v pozorování zářivého východu planety Venuše („jitřní hvězdy“) na ranní obloze a jejího rychlého pohasínání s východem Slunce.“4 Pokud je to pravda, Izajáš by k popisu pádu pozemského vládce využíval (aniž by to schvaloval) motivy běžné v pohanské mytologii.

Jiní tvrdí, že ačkoli to vše může být pravda, stále můžeme v tomto popisu pozemského odpůrce Boha (babylonského krále) vidět jeho vzor a nebeskou inspiraci (satana). Je to však to, co měl Izajáš na mysli, když to psal? Postava „Lucifera“, doslova „zářícího“ nebo „jitřní hvězdy“ (v. 12), je ve v. 16 nazvána „člověkem“ a ve v. 18 je srovnávána s jinými pozemskými králi. „Lucifer“ byl poprvé použit v latinské vulgátě pro překlad hebrejského slova (helel) a nakonec se dostal i do verze krále Jakuba. Podle Boyda „Izajáš jednoduše přirovnává babylonského krále k planetě Venuši, jitřní hvězdě. Ta za úsvitu jasně vychází a stoupá k nejvyššímu bodu na obloze, aby pak rychle pohasla pod jasem vycházejícího slunce. Takto, říká Izajáš, bude vypadat kariéra v současnosti zářícího babylonského krále. Objeví se na jevišti světových dějin jako nejjasnější hvězda, která stoupá stále výš a výš. Nakonec však rychle zmizí v záři slunce. „5

A co tedy Ezechiel 28,11-19? Ve v. 1-11 se opět mluví o „knížeti“ nebo „vládci“ Týru (fénické přístavní město asi 125 mil severozápadně od Jeruzaléma). Vv. 2 ,9-10 jasně naznačují, že jde o člověka, nikoli o anděla. Historickým dějištěm je obléhání Týru Nabukadnezarem v letech 587 až 574 př. n. l. Králem Týru v tomto období byl Ithobaal II.

Vv. 12-19 odkazují na „krále“ Týru, což některým naznačuje, že vv. 12-19 odkazují na nadpřirozenou sílu, která stojí za lidským vládcem z vv. 1-11.

. Toto slovo („král“) se však v Ezechielovi používá na jiných místech o pozemských vládcích (17,12; 19,9; 21,19; 24,2; 26,7; 29,2-3.18; 30,10.21; 31,2; 32,2.11), což vede většinu k názoru, že „kníže“ z vv. 1-11 a „král“ z vv. 12-19 jsou jedno a totéž („kníže“ a „král“ jsou synonyma). Na druhou stranu se zdá, že „král“ z vv. 12-19 je vylíčen v termínech, které přesahují to, co platí pro jakéhokoli pozemského krále (např. „dokonalost“, „v Edenu“, „stvořený“, „cherubín“, „svatá hora Boží“, „bezúhonný“).

Označení tohoto krále jako „pomazaného cheruba, který přikrývá (střeží)“ ve v. 14 je považováno za nejsilnější důkaz, že jde o odkaz na satana. Jiní však poukazují na to, že hebrejský text lze stejně dobře přeložit jako „s cherubem“. Také je obtížné pochopit, jak se na pádu Satana mohlo podílet nepoctivé nebo nespravedlivé obchodování a znesvěcování svatyní (v. 18). Jak tedy máme rozumět zmínce o zahradě „Eden“ ve v. 13? Většina se domnívá, že je zde tyrský král přirovnáván k Adamovi.

Shrnem se budeme muset spokojit s určitou mírou nejistoty, zda některý z těchto textů skutečně popisuje Satanův pád.

Poznámky:

1. Velká část toho, co následuje, byla převzata ze tří kapitol o andělech, satanovi a démonech v mé knize Těžká témata: (Wheaton: Crossway, 2013).
2. Sydney H. T. Page, Powers of Evil: A Biblical Study of Satan and Demons (Grand Rapids: Baker Books, 1995), 37.
3. Ibid, 38.
4. Ibid, 39.
5. Gregory A. Boyd, God at War: The Bible & Spiritual Conflict (Downers Grove: InterVarsity Press, 1997), 158.

Sam Storms (PhD, University of Texas at Dallas) strávil více než čtyři desetiletí ve službě jako pastor, profesor a autor. V současné době je starším pastorem v Bridgeway Church v Oklahoma City v Oklahomě a předtím byl v letech 2000-2004 hostujícím docentem teologie na Wheaton College. Je zakladatelem organizace Enjoying God Ministries a pravidelně píše blogy na webu SamStorms.com.

Populární články v této sérii

Zobrazit vše